Příspěvek

Scénář – otázky Jiří Fiedor, Ph.D.

Prosím, nejdříve si přečti všechny otázky a pak odpovídej, protože některé jsou rozdělené. Pořadí se bude možná měnit v závislosti na tvých odpovědích, tak to ber jen orientačně. Kurzíva v článku nezazní, je to jen pomocný text. Také mé otázky pak projdou pod rukou copywritera, aby to bylo líbivější, ale pointa zůstane :). Pokud chceš za sebe dodat nějaké téma či otázky, klidně 😉 

Představení (jméno, to co děláš, čím se zabýváš, nebo co učíš, a super by bylo slyšet proč 🙂

Jmenuji se Jiří Fiedor, pracuji jako akademický pracovník na nově vzniklé (od roku 2022) Katedře chemie a fyzikálně chemických procesů, Fakulty materiálově-technologické, VŠB – TU Ostrava. Od roku 2001 do roku 2022 jsem pracoval jako akademický pracovník Katedry ochrany životního prostředí v průmyslu, která následně integrovala do již zmíněné nově vzniklé katedry. 

Po celou dobu své profesní kariéry se zabývám problematikou vlivu průmyslových technologií na složky životního prostředí (voda, ovzduší) s výraznějším zaměřením na problematiku nakládání s odpady.  Paradoxem možná trochu může být, že jsem vlastně vystudoval na vysoké škole obor Úpravnictví a technologie vody, ale osud mě nakonec naštěstí zavanul do oblasti odpadového hospodářství. 

Bylo to s velkou pravděpodobností způsobeno tím, že jsem svou diplomovou práci zpracovával sice na téma „Hodnocení účinnosti ČOV ve společnosti OZO Ostrava“, ale právě díky tomu, že se má praktické část diplomové práce odehrávala v této ostravské odpadové společnosti, měl jsem možnost „přičichnout“ ke skutečným tehdejším technologiím pro zpracování odpadů velice zblízka. Následovala pak letní brigáda v daném podniku a tím i další přímé praktické seznamování se skutečnou provozní praxí v oblasti odpadového hospodářství. Okouzlila mě tehdy (psal se rok 1997) např. automatická linka na třídění komunálních odpadů od občanů města Ostravy, jejíž provoz byl koncem roku 1997 ukončen z důvodu ekonomické neefektivnosti, ale zejména linka na recyklaci polyetylenových odpadů, jejíž produktem byl regranulát určený pro výrobu dalších plastových výrobků. 

Na základě získaných zkušeností, jsem se rozhodl přihlásit se doktorskému studiu na Katedru ochrany životního prostředí v průmyslu, kde jsem pravděpodobně svými znalostmi z praxe zaujal tehdejšího profesora Obroučku a od září roku 1998 jsem nastoupil jako jeho doktorand. No a od té doby uběhlo spoustu let a já se po celou tu dlouhou dobu profesně zabývám zmíněnou problematikou. Profesně znamená, že zajišťuji výuku v předmětech zabývajících se danou tématikou a v oblasti odpadového hospodářství jsem pravidelně členem řešitelských týmů pro řešení celé řady výzkumných projektů řešených většinou s průmyslovou praxí.

A nakonec je potřeba zmínit, že na oblasti odpadového hospodářství mně imponuje to, že je to dynamicky rozvíjející se obor, jelikož za ta léta došlo k výraznému rozvoji nových technologií a to i s výrazným přispěním stále se měnících legislativních požadavků.

1. Ovlivňuje tě nějak tvá práce? Když víš co se děje s odpadem nebo škodlivými látkami, snažíš se sám nějak dopad na ŽP minimalizovat?

Má práce se mi tak trochu stala i koníčkem, ale hlavně se téma odpadového hospodářství tak intenzivně dotýká každodenního života nás všech, že mám pocit, že musím šířit poznatky o tom, co se s odpadem děje po jeho odložení do kontejneru, musím informovat i laickou veřejnost. Samozřejmě, že i já si při nakládání s odpadem, který vyprodukuje má domácnost, snažím nakládat co nejzodpovědněji, tedy v souladu s platnou legislativou. Samozřejmě, že i svým dětem neustále opakuji, co se s jakým druhem odpadu následně děje, nebo alespoň, co by se mělo dít, doufám, že to už neunavuje😊.

2. Pamatuji si, jak jsi říkal v hodině odpadového hospodářství: „nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne”. Je to vůbec možné, aby v dnešní nebo budoucí době konečný odpad vůbec nevznikl?

Je pravda, že před mnoha léty jsem často tvrdil, že by bylo nejlépe, kdyby žádný odpad nevznikal, ale trochu jsem vystřízlivěl a pochopil, že svět funguje trochu jinak, takže dnes se jednoznačně přikláním k tomu, že je potřeba držet se hierarchie nakládání s odpady platné pro všechny země EU a to mými slovy řečeno pro laiky:

1. Když už nějaký odpad vznikne, snažit se opětovně použít maximum jeho částí (typicky třeba zrcátko z autovraku použít pro jiné vozidlo);
2. Odpady přednostně využít materiálově (recyklovat), tedy přetvořit odpad nějakým postupem na surovinu pro další výrobu (např. PET láhev rozdrtit, roztavit, natáhnout textilní vlákna a přidat je do výroby spacích pytlů, koberců a jiných textilních výrobků) – zde je potřeba čistý vstupní materiál pro recyklaci;
3. Méněhodnotné, znečištěné odpady nevhodné pro recyklaci, avšak obsahující neviditelný, ale hodnotný podíl energie, využít pro výrobu energie (tepelné, elektrické);
4. Jako poslední v žebříčku hierarchie zbývá spálit odpad bez využití tepla nebo jej trvale uložit na zabezpečenou skládku.

No a taky čistě teoreticky, kdyby žádný odpad nevznikal, tak nemám práci😊 (to asi vystřihni😊)

3. Dáme si trošku historie, jak to bylo s odpady před dobou plastovou? (Co tě napadne, vyber si jakékoliv období, nebo klidně víc období, jen na úvod, aby šlo vidět, jak se náš svět mění a s ním i náš odpad.)

K historii jsem se vyjadřovat nechtěl, takže jen poznámka, že produkce plastových výrobků v Evropě vzrostla z 1,5 milionu tun v roce 1950 až na 359 milionů tun v roce 2018. S tím souvisí samozřejmě i prudký nárůst plastových odpadů.

4. Plast, užitečný a všudypřítomný, jen s ním neumíme zacházet, souhlasíš? Jak je to s jeho recyklací?

Recyklace plastů je v současné době velmi aktuálním tématem v zemích EU. Ve zbytku světa to tak aktuální není, případně tuto problematiku vůbec neřeší. V Evropě je nejpoužívanějším způsobem odstraňování plastového odpadu jeho další energetické využití, na druhém místě je pak recyklace. Asi čtvrtina veškerého vzniklého plastového odpadu se ukládá na skládky. Cílem EU je do roku 2030 recyklovat 55 % plastových obalů.

Polovina z plastů určených k recyklaci je vyvezena mimo země EU. Děje se tak zejména kvůli nedostatečné kapacitě, technologickým a finančním omezením pro zpracování odpadu v Evropě. Vývoz odpadu z EU do zemí za jejími hranicemi dosáhl v roce 2020 32,7 milionů tun. Většina těchto odpadů míří do Turecka, Indie a Egypta. Ještě před několika lety to byla Čína a Malajsie, ale zde již došlo k významnému omezení přijetí plastových odpadů.

Mezi hlavní překážky recyklace plastů patří v porovnání s výrobou nových kusů kvalita a cena recyklovaných produktů. Výrobci plastů totiž požadují velké množství recyklovaného materiálu zpracovaného podle přísně kontrolovaných specifikací (tedy vysoká vstupní čistota plastového odpadu do recyklačního závodu) a to samozřejmě za konkurenceschopnou cenu.

A jak je to u nás v ČR?

Několik desítek tisíc tun plastového odpadu letos pravděpodobně zůstane bez užitku ležet na třídicích dvorech. Podle zákona o odpadech se nesmí nevyužité zbytky plastů z třídicích linek ukládat na skládky. Zpracovatelé odpadu ale neví, co se zbylými umělými hmotami dělat. Nemají pro ně odbyt. Nové paragrafy tak odhalily dlouhodobý problém uvnitř odpadového byznysu v Česku. Plasty se nerecyklují a zpracovatelská kapacita je minimální. 

Obsah žlutých popelnic míří na třídicí linky, kde pracovníci vyberou umělé hmoty, které se dají dál prodat. Již delší dobu se ale jedná v podstatě pouze o PET a duté plasty (například obaly od tekutých pracích prášků). A i u PET je zájem většinou jen o ty bezbarvé. Zbytek plastových odpadů (odhad je až 50 % žlutých kontejnerů) se recykluje obtížně, zvlášť v Česku, kde chybí recyklační kapacity.

Zajištění systému sběru a recyklace obalů v ČR na starosti firma EKO-KOM a.s, kterou podle zákona financována z povinných poplatků výrobci a dovozci plastových obalů. EKO-KOM vybudoval velmi rozšířenou a fungující síť sběrových nádob. Na organizaci a svoz nádob vynakládá většinu svého rozpočtu, ale pouze 6 % svého rozpočtu dává na podporu samotné recyklace.

To je důvod, proč je firem schopných vyrobit plastový regranulát a následně pak plastové výrobky v ČR velmi málo a proto se např. Regranulát dováží z Německa, protože je tam mnohem levnější – tam jsou peníze v systému mnohem chytřeji distribuovány. Přitom by např. stačilo, kdyby stát začal recyklované výrobky (silniční žlaby, protihlukové stěny) sám nakupovat a nahradil jimi mnohem dražší a těžší betonové prvky.

A už jen několik oficiálních dat od společnosti Ekokom.

Dle posledních údajů je 76 % vyrobených obalů je ročně předáno k dalšímu zpracování a recyklaci. Z těchto 76 % vytříděných obalových odpadů necelou polovinu (44 %) vytřídili občané v systémech obcí a o něco více (56 %) bylo vytříděno průmyslovými podniky a v obchodní síti. Dle posledního známého srovnání v míře zpětného odběru plastových obalů patří naše země na třetí místo všech zemí EU. Díky správně nastavenému systému, ČR plní již nyní některé evropské cíle stanovené pro rok 2025, jako je například výše procenta zpětného odběru PET lahví, na rozdíl od mnoha zemí EU.

Česká republika má kvalitní síť barevných kontejnerů v ulicích a menších nádob na tříděný odpad umístěných přímo u domů. Aktuálně je jich už přes 558 tisíc. Na jedno sběrné místo v průměru připadá kolem 100 obyvatel, což je v konkurenci ostatních evropských zemí velmi dobrý výsledek. K nejbližším barevným kontejnerům musíme ze svých domovů ujít v průměru jen 90 metrů – to je zhruba 130 kroků. Tyto parametry řadí Českou republiku mezi evropskou elitu.

U vytříděných spotřebitelských plastových obalů se celkové množství předané dále k mechanické recyklaci pohybovalo v roce 2020 nad 40 % z množství předaného k dotřídění. Zbylá část vytříděných plastových obalů byla zpracována na certifikované alternativní palivo, využita energeticky.

5. Podle značek, recyklačních symbolů to vypadá, že se recykluje vše, jak to tedy je? (V ČR  popř. jinde). Proč všechny plasty mají recyklační značku, i když se recyklovat nedají? (Prosím napiš nebo pak řekni, že např. PET se recykluje 100 %, PVC ne atd. atd…)

(tohle jsme si půjčila z WIKI, v článku pak budeme mít vlastní grafiku)

6. V ČR se recykluje poměrně slušně, ale co zbytek světa? Vím, že mi lidé žijící v USA říkali, že tam je recyklace totální podvod, že se vše dělá na oko, ale že se plasty nerecyklují. Je to tak? 

Ano je to bohužel tak, jak zní otázka. Existuje mnoho zdrojů a studií, které potvrzují výrazně vysokou míru produkce plastových odpadů v USA s ohledem na počet obyvatel v zemi a absolutní nedostatečnou kapacitu pro jejich zpracování a z toho plynoucí nevhodné až katastrofální způsoby nakládání s těmito odpady. Uvedu jen příklad.

Mezinárodní akademický časopis „Science Advances“ v roce 2019 vydal výzkumnou zprávu s názvem „Kolik plastového odpadu vypouštějí Spojené státy na pevninu a do moře“, která analyzuje množství plastového odpadu produkovaného ve Spojených státech, množství plastového odpadu vyváženého do rozvojových zemí s nedostatečnou zpracovatelskou kapacitou a množství nelegálního skládkování atd. Na závěr tato zpráva poukázala na to, že Spojené státy jsou v předávání plastového odpadu na pevninu a do moře daleko před světem a Spojené státy jsou v současnosti největším producentem plastového odpadu na světě.

Podle výsledků výzkumu Spojené státy obviňují asijské země z problému znečištění plastovým odpadem, ale Spojené státy jsou největším producentem plastového odpadu na světě. Množství plastového odpadu vyprodukovaného ve Spojených státech se v roce 2016 umístilo na prvním místě na světě a dosáhlo 42 milionů tun; roční produkce plastového odpadu na obyvatele byla 130,1 kg. Přestože Spojené státy mají pouze 4 % světové populace, produkují 17 % světového plastového odpadu.

7. Umíme říci, kolik % se z recyklovatelných materiálů (papír, plast, sklo, kov atd.) opravdu zrecykluje na něco užitečného?

Tady je to opět trochu složité, budeme si muset vystačit s oficiálními daty od obalové společnosti Ekokom, ale ještě předtím malé zamyšlení.

Podle reportérů pořadu Bilance (pořad České televize) společnost EKO-KOM celé roky publikovala zavádějící údaje o skutečné úrovni recyklace. Ve výročních zprávách uváděla, že míra recyklace plastových obalů u nás vystoupala až na 69 procent.

Do tohoto údaje ale zahrnula veškeré umělé hmoty, které dojely ze žlutých popelnic na třídící linky. Číslo nijak nereflektovalo, že pouze menší část těchto plastů se podařilo recyklovat, část byla spálena jako alternativní palivo, nebo ve spalovnách, část putovala zpátky na skládky.

Tento výklad pojmu „recyklace“ umožňovaly zákony i ministerstvo životního prostředí. Mezi recyklované plasty se započítávaly i ty, které byly rozemlety a smíchány s jiným odpadem pro spálení v cementárnách. To Bilanci potvrdil i expert ministerstva životního prostředí Ladislav Trylč.

Tento způsob vykazování recyklace nyní zakazuje Evropská unie, stejně tak jako tlačí členské státy, aby navyšovaly podíl umělých hmot, které skutečně zrecyklují. To se však v Česku neděje, naopak sílí snahy politiků prosadit energetické využití odpadu – tedy pálení s výrobou tepla a elektřiny.

Tento pořad a zejména tlak odborné veřejnosti měl tedy odezvu v novém zákoně o odpadech (platný od roku 2021), kde bylo zakotveno, že se nesmí vracet na skládky již vytříděný odpad, který má vyšší výhřevnost než 6,5 MJ/kg v sušině. To v podstatě znamená, že vše, co dobře hoří, by mohlo být využito spálením – buď pro výrobu energie ve spalovnách, nebo jako součást odpadového mixu, který se pálí v cementárnách.

Poslanci tak otevřeli cestu pro zvýšení podílu plastových obalů, které se pálí, buď ve spalovnách (výroba tepla a elektřiny), nebo v cementárnách. Zároveň ale zákon, připravený MŽP, má vést k podpoře recyklace, protože ČR se zavázala podíl recyklace prudce zvyšovat. Paradoxně, v krátkodobém horizontu, novela vede k obtížné situaci – stejně jako nejsou dostupné kapacity pro recyklaci, není ani dost spaloven pro využití velkého množství přebytečných plastů – tedy výmětu z třídicích linek.

EKO-KOM na změnu zákona zareagoval tak, že zvýšil své příspěvky třídicím linkám o 30 až 40 procent. To by mělo zvýšit motivaci k pečlivému roztřídění plastů podle druhů, což je podmínkou pro úspěšnou recyklaci. Někteří recyklátoři se dočkali také přímé finanční podpory. Zároveň ale představitelé profesních sdružení upozorňují, že bez systematické podpory se recyklace nemá šanci zlepšit.

Mezi často zmiňovaná opatření patří zvýšení poptávky po recyklovaných výrobcích ze strany státu, jejich zvýhodňování ve výběrových řízeních, nebo daňové úlevy. První krok Parlament učinil také tím, že od 1.1. 2021 snížil DPH u zpracování druhotných surovin z komunálního odpadu na 15 %.

A teď oficiální data od Ekokomu.

V ČR tvoří 2/3 celkového objemu tříděného obalového odpadu papír, sklo, nápojové kartony a kov. Recyklace těchto druhů odpadů se dlouhodobě pohybuje okolo 80 % – k materiálové recyklaci je předán téměř veškerý obalový odpad. U vytříděných spotřebitelských plastových obalů (zbylá 1/3 objemu tříděného odpadu) se celkové množství předané dále k mechanické recyklaci pohybovalo v roce 2020 nad 40 % z množství předaného k dotřídění. Zbylá část vytříděných plastových obalů byla zpracována na certifikované alternativní palivo, využita energeticky a jinak nevyužitelné výměty jsou skládkovány.

Podle odhadů při uplatnění aktuálně známých pravidel na výsledky roku 2020 bude podle nové evidence recyklováno zhruba 87 % papírových, 83 % skleněných a 61 % kovových obalů. U těchto komodit tedy dojde k naplnění cílů EU bez větších změn. U plastů je míra recyklace odhadována na 40 % – zde EU stanovuje do roku 2025 cíl nejméně 50 %. EU proto dává členským zemím určitý čas se novým podmínkám přizpůsobit.

8. Takže, když se všechno nerecykluje, tak si možná někdo řekne, že třídění nemá smysl. Já to ale vidím tak, že je lepší třídit (i to, co se dále nezpracovává), než aby se odpad válel někde v lese nebo u řeky. Co se děje s plasty, které se nerecyklují?

Tak samozřejmě, že třídění využitelných složek komunálních ale i průmyslových odpadů má smysl, jelikož jsme v dynamicky se vyvíjejícím světě a vznikají nebo jsou ve fázi poloprovozního výzkumu různé nové technologie pro zpracování určitých typických „čistých“ druhů odpadů. Takže to, co se momentálně nezpracovává, se může klidně za rok zpracovávat ve větší míře a časem daná komodita může být nedostatkovým zbožím. Takže vysoká úroveň třídění má určitě smysl.

Co se děje s plasty, které se nerecyklují, jsem naznačil již v minulé otázce. Obecně a na základě mých zkušeností a mnoha konzultací zejména se zástupci odpadových firem ve městech Brno, Ostrava a Praha lze konstatovat, že obsah žlutých kontejnerů je v ČR recyklován zhruba z 50 % a zbytek je ve městech, kde se nachází spalovna komunálních odpadů, energeticky využíván a v ostatních městech se částečně dováží do nejbližších spaloven, případně se používá jako přídavek do výroby tuhých alternativních paliv. 

9. V posledních letech se hodně rozmohly kombinované obaly, prezentují se jako něco víc eko” (nejlépe to jde vidět na kelímku od jogurtu: plastový kelímek, obalený papírem (nebo jiným druhem plastu – myslím ten plast třeba okolo minerálních vod, okolo lahve od šamponu, PET lahve atd. Co je to většinou za plast a jde recyklovat?), víčko z hliníku. Z okolí vidím, že to lidi nebaví “pitvat” a třídit obal na dílčí materiály. Jak to vnímáš ty? Co myslíš, že je “ekologičtější”?

Kombinované obaly, které jsou složeny s více druhů materiálů, v podstatě není možné efektivně recyklovat a neměly by být odkládány do kontejnerů na separovaný sběr, ale do kontejneru na směsný komunální odpad. Z jakého materiálu je obal vyroben bychom měli umět poznat z recyklačních symbolů uvedených na obale. Ovšem uvádět recyklační symboly na obale není pro výrobce povinná, což vyplývá ze zákona o obalech.

Přesto, pokud na obale recyklační symbol uveden je a jedná se o kombinovaný obal (kompozit), je zpravidla označen symbolem „C/materiál“ (např. C/PAP – obal, kde převládá papír) nebo např. C/90 = plast/hliník. Seznam recyklačních symbolů je běžně dostupný na různých internetových portálech a vychází z rozhodnutí Evropské komise č. 97/129/EC. Takový odpadní materiál by měl být odložen do kontejneru na směsný komunální odpad. 

Výjimkou jsou tetrapakové kartonové obaly, které jsou většinou kompozitem papíru a hliníku. Tento materiál lze odděleně separovat a následně recyklovat a to buď metodou, která se běžně používá v závodech na recyklaci papíru, kdy se materiál rozemele a míchá se ve vodní lázni a mechanicky se získávají dlouhá celulózová vlákna nebo další způsob je, že se materiál podrtí a za tepla se z něj lisují desky, sloužící jako izolační stavební materiál podobného charakteru jako je sádrokarton.

10. I když se zajímám o recyklaci a obecně odpad, stejně jsem dost často zmatená a nevím, zda něco hodit do žlutého kontejneru nebo ne, protože obal výrobku mnohdy obsahuje více materiálů, ale nejsou na obale uvedeny. Nebo zmíněný plast na plastu, některý lze recyklovat, jiný ne. Viz foto, tady to výrobce uvádí, že se má odstranit, ale ne vždy je to uvedeno a obal působí stejně. Jak je to dle zákona co výrobce musí uvádět? 

Jak už jsem zmínil, výrobce není povinen uvádět recyklační symbol, tedy způsob dalšího zpracování obalu. Pokud je tedy ve skutečnosti obal složený s více druhů materiálů a jeho složení na obale uvedeno není, je pouze na uvážení nás občanů, do kterého kontejneru odpad vložíme. Je potřeba zmínit, že to, co do barevného kontejneru můžeme odložit, je uvedeno přímo na kontejneru a tato informace se obvykle liší v jednotlivých městech a obcích. Je to dáno tím, že každá obec má stanoven obecně závaznou vyhláškou systém zpracování komunálních odpadů. 

Separace odpadů do barevných kontejnerů není konečným způsobem třídění, ale pouze prvním hrubým předtříděním. Proto např. V některých městech do žlutých kontejnerů odkládáme plechovky od nápojů. Obsah barevného kontejneru vždy putuje na dotřiďovací linku, kde probíhá skutečné třídění na jednotlivé druhy materiálů.

11. Zde je pár obrázků, můžeš nám osvětlit, co znamenají? (obr. 1 a 2 patří k sobě, jde o obal z oříšků. Řekni, co znamená panáček s košem a také trojúhelník s popisem a zda jdou recyklovat.  Obr. 3 sklenička – rozprašovač od květové vody na pleť. Jde o sklo a výrobce se neobtěžuje uvést nic kromě panáčka s košem, může to takto být? Obr. 4 a 5 patří k sobě a jde o to, že výrobce uvádí jen značku papírů ale ne plastového víčka, je to ok atd.  Obr. 5 je z obalu bramborového těsta, jde o kompozit, tak vysvětli, co to je a kam s ním 🙂 Do článků dám hezčí fotky, to je jen na teď:) Další fotky jsem pořídila, jen pro ilustraci toho, jak mi to přijde srozumitelné i pro malé děti a jak by to mohl udělat každý výrobce. 

Je potřeba znova připomenout, že aktuálně platná legislativa nevyžaduje povinnost informovat o způsobu nakládání s obaly. Povinnost se týká pouze obalů uvedených v legislativě o odpadech, chemických látkách či léčivech.

A tak se může stát, že na běžném kelímku od jogurtu nemusíme vždy najít informaci, z kterého materiálu je vyroben, ani jak s ním nejlépe naložit po spotřebování obsahu. Rozhodnutí je v těchto případech na výrobcích produktů.

Něco málo ke značkám, v podstatě jsou to neustále ty stejné, běžně dostupné, informace.

Značka, která říká, že tento odpad lze likvidovat běžným způsobem.

Jedná se o symbol, který není povinný( tzn. Že ho výrobce obalu nemusí uvádět.)

Tento symbol se může vyskytnout také přeškrtnutý (tzn. Že se jedná o nebezpečný odpad a nemůže být vhozen do normálního odpadu.)

Recyklační trojúhelník. 

Může se vyskytovat ve dvou variantách uvedených na obrázku výše.

Trojúhelník bývá doplněn: a) písemnou zkratkou druhu materiálu

                                               b) číslem druhu materiálu

                                               c) písemnou zkratkou i číslem druhu materiálu

Tabulka: Vybrané zkratky

	Písemná zkratka	Číselná zkratka	recyklovatelnost
Polyethylen s nízkou hustotou	LDPE	04	ano
Orientovaný polypropylen	OPP	Bez označení	ano
Polyethylentereftalát	PET	01	ano
Hladká lepenka	PAP	21	ano
Papír a lepenka+plast	C/PAP	81	Značka  C/cokoli znamená, že se jedná o materiál který je třeba vyhodit do směsného odpadu(výjimkou jsou nápojové kartony).
Čiré sklo	GL	70
Hnědé sklo	GL	72
Zelené sklo	GL	71
Pokud jsou kontejnery na sklo rozděleny na dvě barvy, vhazujeme bílé sklo do bílého kontejneru a zelené a hnědé sklo do zeleného kontejneru.

Zelený bod.

Tato značka říká, že za tento obal byl uhrazen finanční příspěvek na zpětný odběr a jeho další recyklaci a využití.

Zde přijdou obaly, které jsou srozumitelné i malým dětem. Tady grafik upraví vše, co bude potřeba…

12. Kdo financuje recyklace, jsme to my? Neměli by se na recyklaci a obecně vše spojené s odpadem spíše podílet výrobci? Možná by pak víc přemýšleli, kolik obalů použijí a možná by se i rychleji vyvíjeli technologie k recyklaci, víc “eko” materiály atd., co myslíš?

Tak např. u domácích elektrozařízení je recyklační poplatek obsažen již v prodejní ceně výrobku, takže ji vlastně zaplatí zákazník, který si výrobek koupí.

Např. v případě obalů je to jinak. Zajištění systému sběru a recyklace obalů v ČR má na starost firma EKO-KOM a.s, která je podle zákona financována z povinných poplatků výrobci a dovozci plastových obalů. EKO-KOM vybudoval velmi rozšířenou a fungující síť sběrových nádob.

13. Jakého odpadu je obecně nejvíce? Jak je to se směsným (komunálním) odpadem? Jak se s ním nejčastěji nakládá a proč?

Pokud se budeme bavit pouze komunálním odpadu, tak jeho největší složkou je stále složka nazývána „směsný komunální odpad – SKO“. Způsob nakládání se směsným komunálním odpadem je v jednotlivých zemích EU odlišný. Existují pouze 2 způsoby zpracování, a to je energetické využití nebo trvalé uložení na skládku. Dle hierarchie nakládání s odpady dané směrnicí EU má energetické využití odpadů přednost, před jejich uložením na skládku. To ovšem platí za dodatků, že pouze pokud je to technicky a ekonomicky možné. Tento dodatek není nijak dále konkretizován, takže úroveň energetického využití SKO je v jednotlivých zemích závislá na politice odpadového hospodářství dané země. 

V ČR se energeticky využívá cca 20 % SKO, zatímco např. Dánsku, Švýcarsku je okolo 80 % a na úplném vrcholu v množství energeticky využitého SKO je Švédsko, které energeticky využívá více SKO než samo vyprodukuje, dováží tedy pro tyto účely odpady ze zahraničí.

Důvodem nízké úrovně energetického využití odpadů u nás je dlouhodobý negativní pohled státu na tento způsob zpracování, který byl ovlivněn mnoha faktory, jako např. vysoká investiční náročnost zařízení pro energetické využití odpadů (ZEVO), ale rovněž tlak různých ekologických organizací a lobbystických skupin. Situace se možná v blízké budoucnosti změní, jelikož podpora energetického využití je podle nového zákona o odpadech mnohem více podporovanou metodou zpracování SKO. Možná tedy svítá na lepší časy, jelikož v současnosti se připravuje několik projektů výstavby ZEVO. 

14. Popíšeš proces skládkování, prosím? Co je největší problém?

Odpad je zdroj energie. Přesto je v České republice skládkování stále nejužívanějším způsobem nakládání s odpady, i když jde v podstatě o plýtvání cennými surovinami. Téměř 80 % veškerých směsných komunálních odpadů je skládkováno a tento podíl dokonce mírně roste.

Při skládkování organických látek, které tvoří drtivou většinu všech složek odpadu, navíc dochází k nepřehledné řadě velmi těžko popsatelných chemických reakcí. Uvolňují se uhlovodíky (tzv. skládkové plyny) do atmosféry, dochází k uvolňování průsakových vod s toxickými výluhy do zemské kůry a posléze do spodních vod. Dochází k velkému záboru půdy a ani požáry skládek nejsou ojedinělé. Tělesa skládek se po uzavření stávají pro životní prostředí rizikovým faktorem na nekonečně dlouhou dobu. Argument, že se musí vždy jednat o zajištěné skládky, neobstojí.

Vzhledem k výše uvedeným aspektům došla Evropská unie a nakonec i Česká republika k závěru, že skládkování:

– je nejméně přijatelný způsob nakládání s odpady jak z hlediska vlivů na životní prostředí, tak z hlediska ekonomického, neboť zcela přicházíme o materiálové a energetické zdroje obsažené v odpadech,

– se jeví  pro budoucí desetiletí jako neúnosné z hlediska udržitelného rozvoje

Evropská unie požaduje po svých členských státech, aby skládkování odpadů radikálně omezily, a to podle přesného harmonogramu a množstvích ve vztahu na biologicky rozložitelný komunální odpad. Česká republika však závazky plynoucí ze Směrnice 1999/31/ES o skládkách odpadů neplní a množství sládkovaných odpadů NESNIŽUJE. V důsledku neplnění této směrnice  se Česká republika vystavuje sankcím ze strany Evropské komise.

15. I když tedy skládkování pomalu zvoní hrana, mohou se při něm uvolňovat do ŽP škodlivé látky, že? Jaké a jde tomu předcházet? Co se stane se skládkou za třeba 50 – 100 let?

Skládkování odpadů je v ČR řízeno jednak platnou legislativou, která přímo odkazuje na technické normy, ve kterých jsou podrobně uvedeny informace a podmínky pro výstavbu, provoz, zabezpečení, odvodnění a monitorování skládek. Pokud na skládce funguje vše dle požadavků plynoucích z těchto ČSN, nemělo by docházet k jakémukoliv ovlivnění okolní krajiny zejména průsakovými vodami. Kvalita vod v okolí skládek je monitorována celou řadou vrtů, otázka ovšem je, co by se stalo, kdyby se v určitém místě v okolí skládky objevily vysoké koncentrace škodlivin. Ze zkušeností a z konzultací s provozovateli skládek, jsem se zatím nikdy nějaké jasné odpovědi nedočkal, spíše mi je vždy naznačeno, že to prostě stát nesmí.

Při skládkování komunálních odpadů, který obsahuje okolo 30 % biologicky rozložitelného podílu dochází k rozkladným procesů, kdy se produkuje tzv. skládkový plyn, který obsahuje okolo 50 % metanu. Do tělesa skládky se navrtají vrty, který vznikající skládkový plyn jímají, odvádí do kogenerační jednotky, kde se z něj vyrábí elektrická energie.

Dle zákona o odpadech musí provozovatel skládky odpadů z nákladů své finanční rezervy zajistit následnou péči o skládku (monitorování skládky) po ukončení jejího provozu po dobu minimálně 30 let. 

16. Při spalování směsného odpadu, co se děje a jak přistupujeme ke škodlivým látkám (jaké), které při něm vznikají?
17. Co “nové” technologie (k recyklaci i k zneškodnění směsného odpadu)? Kde je největší problém a proč se do nich víc neinvestuje, když jsme zavaleni odpadem?
18. Co technologie ERVOeco? Mě se jeví jako zázrak, je to tak, nebo jsem mimo :)?

Upřímně řečeno jsem takový nadšenec a vždy mě zajímá jakákoliv nová technologie, ale než si na tuto technologii udělám vlastní názor, tak potřebuji vědět co nejvíce podrobných informací o provozu takové technologie, a ještě lépe když ji mohu vidět v provozu. 

V situaci, kdy jako ČR nejsme schopni zavést a nově provozovat ani léty prověřené vysoce efektivní technologie, jako např. ZEVO, nevidím úplně reálně, že by technologie ERVOeco mohla být v budoucích 10 letech kdekoliv u nás uvedena do reálného provozu.

Navíc tato technologie je patentovaná a informace způsobu zpracování odpadů a dějích probíhajících v této jednotce jsou tak nedostatečné, že není možné bezhlavě posoudit danou technologii, jejíž jediný recenzent je sám vynálezce a prodejce a která působí jako zázračná.  Z informací dostupných na různých internetových stránkách jsem pochopil, že technologie je založena na termickém rozkladu odpadního materiálu bez přístupu oxidačních médií, jedná se v podstatě o pyrolýzu.

19. Chceš za sebe něco na závěr dodat? Nějaké shrnutí, třeba motivační nebo jak se chovat atd.

Pár otázek ke kalu z ČOV

Úvodu si moc nevšímej, to je záměr, aby člověk, co to bude číst, měl možnost přečíst si i jiný článek …

1. Jak se odpadní vody čistí, to už probíráme s ředitelkou čistíren odpadních vod (ČOV) a pitné vody pro Velenje (Slovinsko), Natašou Uranjek, Ph.D., ale o kalech jsme zatím moc nemluvili, i když jsou velmi důležité. Můžeš nám prosím říct, co to ten čistírenský kal je? (Jak vzniká, složení…) 
2. Kal může obsahovat množství škodlivých látek a mikroplastů z kosmetiky, léčiv, pracích a čisticích prostředků, oděvů atd. Co se s takovým kalem děje?  (Metody úprav i nové, staré, používané)

Aktuální studie poukazují na to, že v Evropě pravděpodobně největším a přehlíženým zdrojem znečištění mikroplasty může být používání čistírenských kalů na polích jako hnojivo.

Oficiální politika Evropské unie podporuje cirkulární ekonomiku. Čištění odpadních vod, předtím než je vypustíme do říčních toků, je nezbytnost. Výsledkem této nezbytnosti jsou haldy a nádrže plné tuhých kalů. Pochopitelnou nezbytností je rovněž jejich účelné zpracování, a to se, využitím coby hnojiva, samo nabízí. Prospěch z toho mají mít i zemědělci, kteří skrze odpadní produkt čistíren odpadních vod získávají alternativu k hnojivům. Problém je ale jen v tom, že čistírenské kaly obsahují vysoký podíl mikroplastů.

V zemích Evropské unie se momentálně produkuje okolo 8-10 milionů tun čistírenských kalů, z nichž asi 40 % je zaváženo na zemědělská pole jako hnojivo. Konkrétní čísla se v jednotlivých zemích liší. V praxi to ale znamená, že do obdělávané půdy tím každoročně zamíří okolo 31 – 42 000 tun mikroplastů. Něco mezi 86 biliony až 710 biliony mikroskopických částeček.

V naší platné legislativě došlo opět ke zpřísnění podmínek pro použití upravených čistírenských kalů na zemědělskou půdu, tudíž se musí hledat nové způsoby, jak s tímto kalem naložit. Jednou s možností je jeho spoluspalování s dalšími energeticky hodnotnými odpady v zařízeních pro energetické využití odpadů, což současně platná legislativa umožňuje.

3. Jsou zmíněné metody úprav ve všech ČOV stejné? Proč ne? 
4. Co se s kalem děje dál? (Aplikace na zemědělskou půdu, spalování, kompostování … Zmiň prosím vše možné, co se dělá, a pak něco, co považuješ za důležité, rozeber.) 

V naší platné legislativě došlo opět ke zpřísnění podmínek pro použití upravených čistírenských kalů na zemědělskou půdu, tudíž se musí hledat nové způsoby, jak s tímto kalem naložit. Jednou s možností je jeho spoluspalování s dalšími energeticky hodnotnými odpady v zařízeních pro energetické využití odpadů, což současně platná legislativa umožňuje.

5. Když se aplikuje kal na zemědělskou půdu, stále obsahuje škodlivé látky, takže tento kal neprošel všemi úpravami, nebo jsou zatím technologie krátké na to, aby odstranily zbytky léčiv, např.: diklofenak, amitriptylin, ibuprofen sulfanilamid nebo z kosmetiky: triclosan, parabeny, mikro plasty a také PFAS? (Poznámka autora: perfluorované a polyfluorované látky – jde o několik tisíc člověkem vyrobených látek, nejspíš je budete znát při používání impregnace např. gore-tex nebo nádobí – teflon. PFAS – věčné chemikálie, můžeme je najít v kosmetice, barvách i elektronice.)
6. Dle tvého názoru, co si myslíš, že by se mělo dělat s kalem, aby nedocházelo ke kontaminaci půdy, vodních zdrojů atd.? 
7. Nějaké doporučení nebo dovysvětlení na závěr? (cokoliv tě napadne 🙂 Já bych napsala víc otázek, ale nechci tě tak přetěžovat, když máš toho tak moc…) 🙂

Díky moc!